TEDxPragueED 2018

Umí číst a psát. Vystudoval filmovou vědu na FF UK, kterou zakončil prací o nelidských pohledech Dehumanizace myšlení. Pak si udělal čtyřleté prázdniny, aby se mu opět vrátil lidský pohled na svět. Dva roky žil v Santiagu de Compostela mimo čas. Později bydlel na pláži, v zahradním domku, na náměstí ve Vigu či ve skleníku v lese. Po návratu do Prahy se doktorandsky zabýval mediálními formami komunikace s bohy a bohyněmi v posledních 3500 letech, ale studium nedokončil, neboť tituly nejsou k životu potřeba. Vlastně to od začátku věděl, ale chtěl si vyzkoušet, jestli jde napsat disertaci o lásce. Nejde.

Nyní se věnuje intuitivní pedagogice a spolupracuje s Institutem pro podporu inovativního vzdělávání, kde objevuje a rozvíjí svět alternativních škol. Spolu s Lucií Kramperovou je autorem knihy rozhovorů o inovativních školách Jak se učí živě?.

Je zakladatelem stránek digiděti.cz, kde se rodičům nabízejí rady a inspirace, jak postupovat s výchovou dětí běhajících mediální krajinou. Zároveň se zde zamýšlí, jakých tvarů nabývá člověk žijící v digitalizované společnosti 21. století, jak se cítíme, když se stáváme kyborgy nebo jak si porozumíme s umělou inteligencí.

Má i nemá děti.

Tomáš chtěl být původně vojákem. Když ho z kádrových důvodů nevzali na vojenské gymnázium, chystal se na Fakultu vojenského zdravotnictví v Hradci Králové. Měl studovat farmacii, nebo stomatologii. Osud rozhodl jinak. Ve čtvrťáku se mu narodila dcera a rodiče tehdejší ženy si nepřáli do rodiny vojáka. A tak místo toho nastoupil do OKD a příštích 20 let strávil rubáním v dolech.

Když se v 45 letech s dalšími horníky ve vypjaté atmosféře dozvěděl, že „jeho“ důl Paskov bude uzavřen, musel se rozhodnout, co dál. Přišlo to samo - dostal nečekanou příležitost rekvalifikovat se na programátora. Nápad to byl zdánlivě šílený, ale Tomáše zaujal. Rozhodl se to zkusit.

Na červeném koberci se chystá povzbudit všechny, kteří se chtějí v práci výrazně posunout dál. Může přijít chvíle, kdy prostě nemáte na výběr.

Jana prý svůj obor miluje. Na Pedagogické fakultě UK, kterou vystudovala, už zůstala a dnes tady připravuje budoucí učitele na to, až se sami postaví před předškoláky a malé školáky v hodinách matematiky. Kromě toho se aktivně podílí na rozvoji Hejného metody - když vznikala obecně prospěšná společnost H-mat, o.p.s., Jana byla u toho. Lektorům Hejného metody pomáhá s vyučováním matematiky a osobně střeží Hejného metodu v mateřských školách.

Kdybyste hledali někoho, kdo si práci s dětmi a dospělými vážně užívá, je to právě Jana: “Dělá mi radost, když mám příležitost nadchnout lidi kolem sebe myšlenkami z oboru!“.

Na TEDxPragueED 2018 se těší na tu chvíli, kdy všem ukáže, jak vypadá nefalšovaná radost z intelektuální práce v oblasti předmatematické výchovy.

Kdo by řekl, že skejťák David aka DíBí studuje klasický zpěv na Pražské konzervatoři. Na skateboardu začal jezdit ve svých 16 letech a okamžitě ho to pohltilo. Když o 4 roky později představoval skateboarding dětem v karlínském DDM, rychle pochopil, že důležitější než všechno ostatní, je to, aby je to bavilo.

Měl plnou hlavu nápadů, jak na to, a brzy je začal realizovat. Založil vlastní Školu skejtu, vypracoval nový systém výuky a dnes vede pravidelné tréninky pro desítky dětí uprostřed jednoho z pražských sídlišť.

Brzy by rád s výukou zakotvil v dalších městech a zapojil i děti ohrožené sociálním vyloučením. “Skateboarding si bohužel někteří lidé spojují s negativními vlivy, ale pro mě je to hlavně svoboda, volnost a radost. Postavilo mě to na nohy, když mi bylo nejhůř.” Není to totiž zdaleka jen o skateboardingu - když spolu velká parta malých skejťáků a skejťaček vyráží na výlety do skateparků, učí se i vzájemnému respektu, pomoci a motivaci - „TO DÁŠ!“.

Michaela v roce 2000 přivezla z Francie improvizační zápasy, založila první improvizační tým pra.l.i.ny. a podílela se na vzniku české Improligy. Záhy zjistila, že principy, hodnoty a postoje improvizátora mají přesah do reality. Že Nechat druhého zazářit, Aktivně naslouchat, Přijímat a rozvíjet nápady partnera, Reagovat na tady a teď funguje na scéně i v životě.

“Věřím, že improvizátor neimprovizuje, improvizátor je připraven.” Dodává, že se vyplatí vzít chybu do hry: “Když si nedovolíš dělat chyby, tak hra mizí a nahradí ji strach.”

Michaela dnes odhaluje aplikovanou improvizaci týmům v nadnárodních společnostech, ale i v neziskových organizacích a učitelům na školách. Vede pravidelné kurzy „Rodiče & děti improvizují“ a Improvizační tréninky pro dospělé. Považuje za svou morální povinnost šířit principy improvizace napříč vzdělávacími systémy.

O oblíbeném i obávaném kurzu Automatické řízení na ČVUT, který Michael Šebek přednáší, studenti prý skládají písně. Kromě teorie automatického řízení si libuje také v síťových a multiagentních systémech, citovanějšího odborníka na formaci robotů, autonomní auta, letadla a satelity byste hledali jen stěží.

Neúnavně také bojuje za zlepšení kvality našich škol a zabývá se metodami jejich řízení. “Rád se zamýšlím nad budoucností a dopady technologických změn na společnost,” říká Michael, oceněný Cenou Wernera von Siemense pro nejlepšího pedagoga.

Publikoval stovky vědeckých článků, vedl desítky projektů EU a NATO, koordinuje smluvní výzkum katedry například pro Honeywell, Porsche nebo US Navy. Na ČVUT vytvořil elitní studijní program Kybernetika a robotika. S programem SpaceMaster, který spoluzaložil, vysílá v každém semestru studenty na různé evropské univerzity.

Když si Marie po několika letech v hotelnictví uvědomila, že jí její zaměstnání nezpůsobuje tolik radosti, kolik by chtěla, rozhodla se oprášit svůj dětský sen – stát se učitelkou. Obrovskou chuť a odhodlání brzdily nulové zkušenosti, bojovala se sebedůvěrou a dobře si uvědomovala, že stoupnout si před třídu plnou dětí „není jen tak“.

Tehdy se úplnou náhodou dozvěděla o unikátním vzdělávacím programu pro budoucí učitele Učitel naživo. A přihlásila se. Netušila, že jí tohle rozhodnutí změní život. Věci se daly do pohybu a Marie, dnes už učitelka tělem j duší, má za sebou svůj první rok na základní škole.

“Nejvíc mě baví možnost s dětmi společně tvořit, diskutovat, sdílet a vzbuzovat v nich otázky nejen o světě, ale také o sobě samých,” vypráví nadšeně. Našla klíč k tomu, jak se za (i před) katedrou radovat?

Je tátou dvou dětí. Když si uvědomil, že svým přístupem k tehdy tříletému synovi směřuje k opakovaným konfliktům, začal pátrat po důvodech a způsobech, jak se k dětem stavět jinak. Přál si interakci bez poražených při současném zachování vlastních hranic. A tak se inspiroval myšlenkami respektujícího rodičovství a pustil se do těžkého odlupování slupek zažitých výchovných vzorců založených na kontrole a rodičovské nadvládě nad dětmi.

Na stejných myšlenkách začal stavět svůj blog Táta Parťák. ”Děti se učí nápodobou a hrou. Jsou to také lidé, kteří si nezaslouží o nic méně úcty a respektu než dospělí.” Je také čerstvým členem iniciativy Svoboda Učení - s ní prosazuje myšlenky dobrovolnosti ve vzdělávání a předávání zodpovědnosti za vzdělávání dětem.

K TEDx se dostal přes legendární přednášku Kena Robinsona o tom, jak školy zabíjí v dětech kreativitu. Sám by se chtěl podělit také o závěry, ke kterým došel díky hraní edukativní hry Minecraft s dětmi.