Než člověk začne rozlišovat své vlastní hranice a dokáže správně používat slovo „já“, docela to trvá (minimálně několik let od narození). Do té doby je trochu paradoxně všechno jeho – vezme si, na co dosáhne, a většinou to buď strčí do pusy, nebo s tím třískne o zem. Když se v jeho akčním rádiu objeví lego, telefon, nůž nebo čínský porcelán, je zle. První správně použité sloveso v první osobě na sebe nechává dlouho čekat a je to chvíle na fanfáru. Už jsem to sledoval několikrát zblízka a nepřestává mě to fascinovat.
Životní proměny
Pak se něco změní a má-li malý člověk kolem sebe vrstevíky, přijde období hrozného kvičení: „Mááámíííí, vona mně to káázííí.“ – „No ale já jsem mu říkala, ať to sem nedává, a von mi dal pěstí do hlavy!“ Jenže se objeví i úplně opačné momenty: přistihnete kloučka, jak trhá kytičku sedmikrásek pro někoho, koho má rád. Předškolačka se spontánně podělí o rozinky, co dostala od babičky (trvalo to déle než je ČR v NATO, než toho byla schopna). Zrovna včera jsem slyšel: „Už to video z olympiády tati nehledej, já se chtěl podívat jen dokaď si bude Dorka čistit zuby. Večerníček dneska vybere ona.“ No nedojalo by vás to?
Na téhle houpačce si pak hrajeme celý život, jen to je čím dál zajímavější: co je ještě moje starost, a co už můžu nechat plavat? Kde je hranice mého osobního prostoru a jak blízko k ní či za ni pustím druhého člověka? Co si pohlídám sám, a co svěřím někomu jinému? Rozjedu podnikání z úspor, nebo přijmu investici zvenčí? Naučím se spravovat svůj vlastní mailserver, nebo svou poštu svěřím Googlu či Seznamu? Budu nadávat na diktát z Bruselu? Vstoupím do komunální politiky? Postavím si kolem zahrádky zeď, nebo jen živý plot? Naučím se vařit a prát, nebo to budu za všech okolností vyžadovat po manželce? Zkolabuju vyčepáním z péče o bolesti a štěstí druhých lidí, když si nepohlídám, po čem touží moje vlastní duše? Zůstanu sama, pořídím si dítě bez manžela, adoptuju sirotka? Mohu si s tím, co je moje, dělat, co chci? A ještě se tu k tomu zvedá ohromná globální migrační vlna.
Naše a cizí
Shodli jsme se na tom, že tohle téma je pro TEDx jako dělané: můžeme ho nasvítit ze sta různých stran a nikdy nebudeme hotovi. Co je naše a co je cizí? Ale nejen kulturně a mezilidsky: ještě jsme uspokojivě nezodpověděli na zásadní rozdíl mezi člověkem a zvířetem, a možná se časem dočkáme, že padne jasná hranice mezi člověkem a strojem.
Bude to jízda. Připoutejte se prosím!
Samuel Titěra