Jaroslav Beck je hudební skladatel a zvukový designér, který složil hudbu pro trailery k počítačovým hrám jako jsou Battlefield, Heroes Of The Storm nebo StarCraft, televizní spot k Terminátorovi či StarWars. Založil společnost s názvem Epic Music Productions, která se zaměřuje na kinematografickou hudební produkci. Časopis Forbes ho letos zařadil do žebříčku „30 pod 30“. Loni vystoupil Jaroslav na TEDxPrague 2015 s podtitulem Mám sen, kde divákům povyprávěl svou cestu, jak se ke své vysněné práci dostal. Pokud jste tam nebyli, podívejte se alespoň na záznam. Stojí to za to.
Rok poté, chvíli před TEDxPrague 2016, jsem se s Járou sešla, abychom si popovídali, co mu vystoupení na TEDx dalo, kam se od té doby posunul a na čem aktuálně pracuje. Potkali jsme se v pražském Hubu společně i s Járovou přítelkyní Terkou, která je letošní novou členkou týmu TEDxPrague. Přes počáteční potíže s diktafonem, při kterých Jára podotkl, že to chápe, že se zvukem je potíž, jsme zvládli zabrousit i k myšlenkám, které stojí za to šířit. Přečtěte si je.
Ahoj Járo, díky, že sis na mě udělal čas, jak se máš?
Myslím, že skvěle, děkuju. Teď jsem se dostal do jednoho zajímavého projektu s virtuální realitou. Začal jsem spolupracovat s firmou, která se zabývá vývojem hry ve virtuální realitě, jmenuje se Blue Effect. Tak se těším, co z této spolupráce vznikne.
To je to, čemu se aktuálně nejvíce věnuješ?
Dělám více projektů, třeba soundtrack ke hře LawBreakers od Cliffa Bleszinskiho, který dělal třeba hru Gears of Wars. Je to můj první soundtrack, který by měl vyjít začátkem nového roku. Je to kompetitivní záležitost, takže kvůli přehlednosti je užití hudby zvoleno pouze na začátku a konci zápasu, následně při určitých důležitých situacích. Také se věnuji dalším zakázkám od Blizzardu a pár dalším projektům. Rozhodně se nenudím.
Teď jsi byl docela dlouho v České republice, plánuješ zde pracovně zakotvit, nebo se v dohledné době zase chystáš do zahraničí?
Přesouvám se zanedlouho do Spojených států. Můj aktuální plán je propojit americkou klientelu a české hudebníky, jinými slovy zkusit dotáhnout zakázky ze Států k nám a dát našim lidem příležitost dělat na velkých projektech. Chtěl bych tak postupně vybudovat komplex studií, aby ti čeští hudebníci, kteří jsou dobří, měli možnost stát se světovými. Čeští muzikanti skládají hudbu převážně do českých filmů, ve kterých rozpočet na hudbu je často dost mizerný. Přestože stojíme o hodně míň než v US, zahraniční zakázky u nás moc nemáme. Myslím, že tu máme velký potenciál pro vytvoření skladatelské komunity pracující pro světový trh a zatím se tak neděje. To bych chtěl změnit.
Takže taková díra na trhu. Držím palce. A jak vzpomínáš na loňský TEDxPrague? Jak dlouho jsi se rozhodoval, jestli budeš jedním z řečníků?
Musím říct, že docela dlouho. Bojoval jsem se základní myšlenkou, u které jsem si musel ověřit, že není pravdivá. Řečník během svého vystoupení na TEDx vkládá do své prezentace velké množství úsilí a velkou část svého příběhu, aby namotivoval lidi v hledišti. Divák si pak řekne, že to je super a odchází s dobrým pocitem, ale druhý den ráno vstane, zase spadne do své rutiny a najednou mu přijde změna nereálná. Je akorát frustrovaný z toho, že nemá za sebou takový příběh, že ani neví, jak by ho měl psát a proto se ani o změnu nepokusí. O těchto svých obavách jsem se ale bavil s lidmi a dospěl jsem k názoru, že takto motivovat má smysl. Stačí, když v hledišti bude jen jeden člověk, který na základě odvyprávěného příběhu půjde a něco ve svém životě změní, aby našel svou cestu. A ten potom může ovlivnit spoustu dalších lidí. A i když není jisté, že takový člověk mezi diváky bude, má smysl se pokusit jej svou prezentací najít a oslovit.
Víš o někom, koho tvůj příběh oslovil natolik, že šel a něco ve svém životě změnil?
Už mi psalo pár lidí, kteří kvůli mému talku opustili svojí komfortní zónu a zkusili začít dělat některé věci ve svém životě jinak.. Držím jim palce.
Takže nelituješ, že jsi se nakonec rozhodl na TEDxPrague vystoupit?
Ne rozhodně ne. I já jsem si z toho něco odnesl. Naučil jsem se lépe prezentovat. Připravovat si prezentaci tak, aby lidi zaujala. Zároveň tam bylo fajn publikum a prostředí. Byla to skvělá zkušenost. Určitě bych každému doporučil do toho jít.
Změnil bys zpětně něco na svém talku?
Asi ne, udělal bych to stejně. Je to divný, to takhle říct. Nechci, aby to působilo nějak “namyšleně“, ale fakt bych asi nic nezměnil, což u mě není úplně běžné. Předal jsem divákům vše, co jsem chtěl sdělit.
Cítíš, že jsi se od té doby ještě posunul?
Musím říct, že asi více, než jsem si dříve myslel. Teď jsem byl rok v Praze. Cítím, že rostu hodně po profesní stránce, blížím se k tomu stavu, který jsem chtěl. Ale v čem poslední dobou zaznamenávám hlavní posun je, že se rozvíjím hlavně po osobnostní stránce. Cítím, že tento čas je hodně důležitý pro mou další cestu. Je to zajímavé, že vždy, když má člověk udělat nějaký velký krok, tak se vše spojí, aby člověku tento krok usnadnilo. Věci kolem mne postupně všechny dávají smysl. A až teď zpětně vidím, jak se ty náhodné krůčky spojují v cestu, která při pohledu zpět dává jasný smysl.
Je nějaká myšlenka, která tě v poslední době hodně oslovila? Ať už třeba při rozhovoru s nějakým zajímavým člověkem, na konferenci nebo třeba v rámci nějakého TED Talku.
Nedávno jsem četl článek o tom, co se stane, když nejdeš za tím, co vnitřně cítíš, že bys měl dělat. Oslovilo mě tam hodně motto, myslím, že od Leonarda da Vinciho, které říkalo něco ve smyslu, že vše, co si hlava dokáže představit, je reálné, aby se stalo. Takže když si dokážeš představit, že budeš vynalézat léky proti rakovině, pak máš schopnost to opravdu udělat. Věřím tomu, že dřív nebo později člověk ke svému údělu sklouzne. Protože, i když jde špatným směrem, tak bude dřív nebo později na tu správnou cestu něčím nasměřován. Můžeme tomu říkat třeba intuice. Není teda potřeba se tím přehnaně stresovat.
S tím, že je člověk k té správné cestě veden souhlasím, ale zase není cílem, aby lidé skončili s nohama nahoře, ne? Myslím, že to chce do určité míry snažit se i naslouchat a hledat svou správnou cestu.
S nohama nahoře určitě ne, ale věřím tomu, že ke svému poslání dřív nebo později dojdeš, že tě to k němu pořád vede. Já rozhodně nejsem v tomto nějaký mudrc. Z mé zkušenosti ale vím, že když se cítíš špatně, tak stačí začít hledat a správná cesta se objeví. A teď neříkám, že všichni mají být v očích ostatních ti úspěšní supermani. Smysl života některých lidí je naopak v tom, že mají fungující rodinu a mohou s ní trávit dostatek času.
To mi připomíná TED talk od Dana Buettnera, kde mluví o tom, jak procestoval takzvané „Blue Zones“, kde je nejvyšší koncentrace lidí, kteří se dožívají nejvyššího věku, přes sto let. Snažil se najít nějaký společný jmenovatel proč tomu tak je a objevil, že jednou z příčin je, že ti lidé vědí, proč ráno vstávají z postele, mají se na co těšit, našli ve svém životě smysl. O tomto konceptu ikigai pak mluví i Petr Ludwig jako o důležitém motivu při hledání osobní vize a spokojeného života.
Přesně tak, poslání musí dávat smysl hlavně člověku samotnému, nesmí to být něco, co by po něm chtěli ostatní nebo společnost. To vstávání z postele je dobrým vodítkem. Já sám vím, že když vstávám z postele a nechce se mi do práce, tak je něco špatně. Naopak, když ráno vstanu s radostí a těším se na to, co mám udělat, odrazí se to do celého dne a mojí vlastní spokojenosti.
Tak jsme se oklikou dostali k tvému mottu z loňského TEDxPrague „Žij si svůj sen, ne sen jiných“. Máš nějaký oblíbený TED Talk?
Když jsem se připravoval na svoji „tedxovou“ přednášku, tak jsem se díval na hodně TED videí. Díval jsem se hlavně proto, abych to mohl udělat trošku jinak, nechtěl jsem mít stejnou prezentaci jako všichni. Mezi videi mě zaujal talk od Willa Stephena, který má jen asi pět minut. Will v něm mluví o ničem. Pointa je, že když si vypneš zvuk, tak jeho přednáška působí velmi učeně. Ukazuje tam brutální rovnice, ale přitom říká, že vůbec neví, co znamenají. Oči klamou. Tento talk mě potěšil. Na TEDu a TEDxu mluví hodně lidí, kteří řeší nějaký zásadní problém, mě ale vždy spíše pobaví a zaujme originalita. A ta tady rozhodně byla.
Ještě pro tebe mám poslední otázku, doneslo se ke mně, že od tvého TEDxPrague talku jsi mezi ženami ještě více žádaný? Že se na tebe lepí od té doby víc holky? Je to tak?
Tuhle část bych vynechal. Raději napiš, že byla přítelkyně přítomna rozhovoru, i když jsem byl upozorněn, že to moc říkat nemám, a můžeme přeskočit na další otázku.
Hraje to roli v byznysu? Je lepší být nezadaný?
Z toho, co jsem tak nezávisle vypozoroval, tak se jisté pozitiva vyskytnout můžou. Připadá mi, jako by byly v byznysu jakési vrstvy lidí. První vrstvu tvoří lidi z menších, začínajících firem. Druhá se skládá ze středních firem s větším obratem a dlouholetou tradicí. A pak je tu „total gold byznys“, kde jsou lidé korigující miliardy. U prvních dvou vrstev je občas výhodou být svobodný. Ale naopak v top třídách určitě pomůže, když o tobě všichni ví, že máš fungující vztah, fungující rodinu. Působí to více důvěryhodně. Naopak u menších firem, je občas žádoucí, být volný a mít 100 procent času na byznys a vše okolo. Ale to je jenom to, co jsem vypozoroval a není to rozhodně nějak „klinicky prověřené“.
Ještě poslední otázka, chystáš se na letošní TEDxPrague?
Nenechám si ho ujít!
Moc děkuji za rozhovor.
Anna Pogranová